Menu

Daniel Matejča: Hudba spojuje lidi ze všech koutů světa

Hudba spojuje lidi ze všech koutů světa, je to ten nejkrásnější jazyk

rozhovor s laureátem 61. ročníku

Přestože poslední dva roky nemohl z důvodu epidemie covidu-19 soutěžit vůbec, je jedním z historicky nejúspěšnějších účastníků soutěže. Jedno třetí místo, dvě druhá a dvě první místa ještě doplnil Daniel Matejča ziskem laureátského titulu v roce 2019. 

Předloni jste uzavřel jednu kapitolu svého života. Co Vám cesta napříč kategoriemi Kocianky přinesla, ať už do života hudebního, či osobního? 

Tato dlouholetá zkušenost byla pro mě zajisté velikým přínosem. Bylo zajímavé sledovat napříč lety vývoj svých schopností, zvyšující se odhodlanost a píli. Každý rok jsem byl motivovaný více a více. Vracel jsem se vždy moc rád, prostředí a vše okolo jsem miloval. Vítězství v roce 2019 pro mě tedy skutečně uzavřelo jednu důležitou etapu života, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat.

Jednalo se navíc o vítězství absolutní. Byl laureátský titul něco, k čemu jste celou tu dobu směřoval? 

Lidé často říkají, že na soutěž jezdí si zahrát a ukázat to, co připravili, nejlépe jak dokážou. Toto nastavení jsem měl v hlavě celou dobu i já, ale stát na stupních vítězů je skvělý pocit, obrovská pocta, ale také pocit velké zodpovědnosti. Skutečně jsem jezdil vždy plně připravený podat co nejlepší výkon, užít si atmosféru a třeba někoho svým vystoupením potěšit. To je totiž to největší, čeho může hudebník dosáhnout. Vyvolat v posluchačích pozitivní emoce.

Kromě Kocianky jste uspěl na mnoha dalších prestižních soutěžích, zmiňme například druhé místo na Concertino Praga. Lákalo Vás někdy zkusit si je z té “druhé strany”?

Být porotcem na hudební soutěži je pro mě takovým malým vedlejším snem. Rozhodně to není lehký úkol, ale být součástí nějaké soutěže právě z té druhé strany je pro každého hudebníka velká čest. Také ale velká zodpovědnost, přece jenom na porotě závisí  budoucnost každého ze soutěžících.

Skvěle nastartovanou kariéru na jaře 2020 ale zastavila epidemie covidu-19. Znamenalo to pro vás nějaké výrazné komplikace?

Všichni přišli o spoustu skvělých příležitostí, nejen hudebníci. Co si však pamatuji, je den, kdy mi přišel email se zprávou o zrušení turné po japonských sálech. To mě velmi mrzelo, ale takových případů bylo v průběhu těch dvou let spoustu.

Jakým způsobem vlastně během lockdownů probíhala výuka, hraní a muzikantský život celkově? Měl jste více času na sebe a jiné koníčky, či jste se snažil veškerý čas věnovat hudbě?

Pozitivum pandemie bylo opravdu to množství času, které jsem mohl plně využít. Samozřejmě jsem většinu času trávil u hudby, mimo housle jsem také například rozvinul své jazzové schopnosti ve hře na klavír, za což jsem dneska moc vděčný, je to skvělé zpestření mého trávení času s hudbou. Bohužel mi velmi často chyběla motivace, protože koncertování bylo tenkrát v nedohlednu. Teď však musím zaklepat, že je vše více méně zpátky v normálu.

Z jedné krize se však náš svět přesunul do další, velmi vážné a smutné. Vy sám jste v Liberci vystoupil na koncertě na podporu okupované Ukrajiny…

Ano, z Ukrajiny totiž pochází velká část mé rodiny. Už od prvního dne konfliktu jsem se snažil hrát na každé benefiční akci, je to totiž jediná možná cesta, jak hudebníci mohou vyjádřit svůj postoj k dané situaci. Bylo krásné posléze posílat vybrané částky dobročinným organizacím, člověk má potom skvělý pocit z toho, že pomáhá, jak jen nejvíc může.

Může podle vás v aktuální situaci hudba, kromě samotného výběru financí, pomáhat i jinak?

Hudba rozhodně spojuje lidi ze všech koutů světa, je to nejkrásnější univerzální jazyk. Když se koná například přenos benefičního koncertu na Ukrajinu, lidi tomu rozumí, vidí, že svět stojí při nich a dodá jim to sebevědomí a sílu tuto náročnou situaci zvládnout. Je to vzájemná motivace.

Jako žák profesora Ivana Štrause jste protagonistou koncertu na jeho počest, který se koná v rámci letošního ročníku festivalu. Má váš vztah kromě profesní roviny také rovinu osobnější?

Pan profesor je pro mě jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Pracujeme spolu už od mých 7 let a za tu dobu ho beru už téměř jako člena rodiny. Všichni Štrausovi jsou skvělí! Zkušenosti, které mi předal, to jak mě hudebně vychoval mu nikdy nezapomenu. Panu profesorovi přeji k jeho jubileu všechno nejkrásnější, hodně zdraví a štěstí!

 

 

 

Music connects people from all around the world, it is the most beautiful language

Interview with the 61st laureate, Daniel Matejča

Despite not being able to compete in the last two years due to the COVID-19 pandemic, he still remains of the most successful competition participants. One time 3rd place, two times 2nd place, and two times 1st place; Daniel Matejča complemented all of these achievements with the laureate title in 2019.

In 2019, one chapter of your life ended. What has your experience with Kocianka brought you, in terms of music and personal growth?

I consider all those years a huge benefit. It was intriguing to watch my skills change over the years and my determination and diligence grow. I was gaining motivation with each upcoming year. I always loved coming back, the environment and atmosphere are always incredible. So, when I won in 2019, it really was the end of a life chapter for me, I will remember it for a long time.

You were also the absolute winner. Being a laureate – is that something that you were aiming for?

People usually say that you go to a competition to perform and to show your skills as best as you can. I was sticking to this mindset the whole time, however, standing there on that podium is an incredible feeling, a big honour, and also a huge responsibility. I always competed intending to give the best performance possible. But I also wanted to enjoy the atmosphere and make people happy with my music. That is the greatest thing an artist can achieve, evoking positive emotion.

Apart from Kocianka, you reaped success in other prestigious competitions, for example at Concertino Praga. Were you tempted to attend these competitions “from the other side” as well?

Being a part of a jury has always been a sort of a little dream for me. It is not an easy task but experiencing competition from the other side is a big honour for every musician. It also presents a responsibility, after all, the jury holds the future of the contestants in its hands. 

Your newly started career was obstructed by the pandemic in spring 2020. Did you face any major difficulties?

Everybody lost several great opportunities, not only musicians. But I remember this particular day when I received an e-mail about cancelling my tour in Japan. I felt very sorry for that, but during the following two years, there were many similar situations.

What did the teaching, playing and music life overall look like during lockdown? Did you have more time for yourself, for your hobbies, or did you try to spend all your time with music?

This was a positive aspect of the pandemic; I had all this free time to enjoy. Naturally, I spent most of it with music, apart from playing the violin I also played some jazz on the piano, which I am really grateful for today, it was a nice touch to my time spent with music. Unfortunately, I often lacked motivation because there were no concerts in sight. But, knocking on the wood, it all seems to be coming back to normal now.

Sadly, our world went quickly from one crisis to another, much more serious and sadder. You performed in Liberec at a concert in support of Ukraine.

I did, many of my family members come from Ukraine. Since the first day of the conflict, I tried to perform at as many fund-raising events as possible, it is the only way for musicians to express their attitude towards the current situation. It was nice to send the money to charities, then you have a great feeling from helping as much as you can.

Apart from raising money, do you think that music can help in any other way in the current situation?

Music definitely connects people from all around the world, it is the most beautiful universal language. When there is a fund-raising concert for Ukraine being broadcasted, people understand it. They see that the world is standing with them, it gives them confidence and strength to push through this difficult situation. It is a mutual motivation.

As a student of professor Ivan Straus, you are the protagonist of a concert in his honour, which is happening at this year’s festival. Is your relationship with him purely professional, or also personal?

The professor is one of the most important people in my life. We have been working together since I was 7 years old, he is almost family now. All of the Straus family are great people. I will never forget all the advice he has given me and how he has musically raised me. For his jubilee, I wish him all the best!