Ředitel festivalu Kocianovo Ústí Pavel Šporcl stihne před zahájením 60. Kocianky ještě turné po Japonsku a krátké po svých 45. narozeninách říká:
„Oslavuji, ale prací!“
JAN POKORNÝ
Ústí n. O. – Heslem ze slavného filmu Vesničko má středisková se v posledních dnech a týdnech řídí umělecký ředitel festivalu Kocianovo Ústí a patron jubilejní 60. soutěže Pavel Šporcl. K pětačtyřicátým narozeninám si 25. dubna nadělil galakoncert v pražském Obecním domě, kde spolu s dalšími špičkovými houslisty vzdal poctu Jaroslavu Kocianovi. O den později byl u velkého ústeckého návratu Stefana Milenkoviče, po boku historicky nejmladšího laureáta si v závěru jeho recitálu také zahrál.
Soutěž slaví 60 let, vy 45. Už byl čas na oslavy, nebo teprve přijdou?
Oslavuji, ale prací! Jedním z nejkrásnějších koncertů mé dosavadní kariéry, ve Smetanově síni Obecního domu se uskutečnilo houslové gala v 60. výročí Kocianovy houslové soutěže, které jsem dával dohromady s orchestrem FOK.
I se mnou představilo devět dosavadních laureátů, na jednom pódiu se sešel Pavel Hůla s Josefem Špačkem, Pavlem Eretem, Petrem Matějákem a dalšími skvělými kolegy včetně Stefana Milenkoviče. Společně jsme vytvořili unikátní koncert, který u nás nemá za posledních sto let obdoby. Koncert se mimořádně vydařil, nejen že jsme každý hráli sólový kus, ale společně také Vivaldiho a skladbu Lukáše Sommera speciálně napsanou pro tento večer. Vzdali jsme hold soutěži i Jaroslavu Kocianovi.
To je jistě pro ústecké příznivce Kocianky velká pocta.
Koncert také natáčela Česká televize, bude z toho záznam. Dal jsem si za úkol soutěž, festival i jméno Kociana a dalších českých houslistů zviditelnit a představit veřejnosti, dostat je více do médií a širšího povědomí.
Vaše snaha je patrná, na každém kroku narážím na upoutávky v rozhlase, televizi, v novinách, na sociálních sítích. Je to cesta do budoucna?
Je to polovina úspěchu. Odkaz velkých houslistů, kteří v historii něco dokázali, o ten je potřeba se starat. Bez mediální podpory to zkrátka a dobře nejde. Když jsem přebíral festival a stal se patronem soutěže, jedním z mých velkých cílů bylo právě toto. Pražský koncert a mediální vlna s ním spjatá k tomu přispěla.
Když už jsme u mediální vlny, její součástí je jistě i váš dokumentární cyklus o slavných českých houslistech, který aktuálně běží na ČT Art. Je úplná náhoda, že by šestého května, tedy těsně před začátkem soutěže, měl běžet díl právě o Kocianovi?
S ohledem na úmrtí režiséra Miloše Formana se celý cyklus posunul, tak uvidíme, jestli to tak dopadne. Samozřejmě Jaroslav Kocian byl od začátku v první šestici houslistů, o kterých jsem chtěl dokumenty natáčet. Sám jsem napsal scénář, Ševčík, Kocian, Kubelík, Ondříček, Laub a Slavík byli celkem logickou volbou. Budu rád, pokud mi Česká televize dá šanci natočit další díly. Česká houslová škola, to totiž nejsou jen zmínění velikáni, ale i mnoho dalších skvělých houslistů včetně nedávno zesnulého Josefa Suka a dlouholetého předsedy poroty Kocianovy houslové soutěže Václava Snítila. Chtěl bych ale natočit díl o houslistkách, houslařích. Nevím, jestli se mé vize podaří naplnit, ale současný cyklus je velmi úspěšný nejen mezi houslisty a odborníky, ale také mezi laiky. Nesmírně mne to těší.
Viděl jsem i další pořad určený naopak pro malé diváky. Skoro si říkám, máte při všech zmíněných aktivitách a mnohých dalších ještě čas na „obyčejné“ cvičení?
Samozřejmě cvičit musím, protože chci hrát pořád dobře. Hlavní mojí činností je býti houslistou, byť vedlejších aktivit je hodně a chci se také věnovat rodině. V dnešní době bohužel stále více času zabírá byrokracie a papírování spjaté s agenturou. Dělám, co je v mých silách.
Ústecký koncert je jakýmsi předkrmem letošního Kocianova Ústí, mnoho lidí o něm ale hovoří jako o vrcholu, události roku v souvislosti s návratem historicky nejmladšího laureáta Stefana Milenkoviče. Jaké je to potkat se na pódiu s kolegou, s nímž vás spojuje nejen laureátský titul?
Stefan je legendou Kocianovy soutěže, všichni z mé generace si jej pamatují, já jej i viděl na pódiu, když v roce 1984 získal laureátský titul. Byl jsem moc rád, že přijal mou pozvánku na pražský koncert. Celkem logicky mě napadlo, když už bude v České republice, tak že by mohl vystoupit i v Ústí. Možnost zahrát si s ním jako host mě těší, je to radost, Stefan je nesmírně milý člověk a vynikající houslista.
Když nahlédneme do programu letošního festivalu, zjistíme, že je bohatší, žánrově pestřejší. Bylo obtížné dát takto pestrou skládanku dohromady?
Vzhledem k výročí soutěže jsem chtěl pojmout festival ve větším stylu. Jsem velmi rád za to, že mi město vyšlo vstříc a podpořilo všechny mé myšlenky, počínaje úvodním koncertem, přes bratry Ebeny, Andreu Kalivodovou s Barborou Kodetovou. Páteční koncert porotců bude dalším vrcholem a ten největší si necháváme na konec, kdy přijede Pražská komorní filharmonie s Kühnovým smíšeným sborem, v profesionálním provedení zazní Kocianova mše. Šedesát let je dlouhá doba, ostatně jsme nejstarší soutěží na světě pro děti do šestnácti let, to se musí řádně oslavit.
Když jsem se podíval do vašeho virtuálního kalendáře, nestačil jsem se divit. Těsně před náročným týdnem v Ústí absolvujete se svou cikánskou cimbálovkou Gipsy Way turné po Japonsku. To lze fyzicky zvládnout?
Housle jsou mou prací, jsem na to zvyklý a s termíny hnout nešlo. Jakmile skončí festival v Tokiu, sedmého května přiletím do Prahy, poté pojedu do Hradce Králové dělat rozhovor o Kocianově houslové soutěži a pak hned do Ústí. Hezky to na sebe navazuje, snad i lety budou hezky navazovat. (směje se)
Čeští hudebníci mají v zemi vycházejícího slunce už desítky let dobré jméno, vy tam ale jedete s programem, který není úplně klasický. Myslíte si, že jej konzervativní japonské publikum přijme?
To se uvidí. Nicméně nejsme první ani poslední cikánská cimbálovka, která do Japonska jezdí. V minulosti jsem už zažil, že japonské publikum povstalo po mém Dvořákově houslovém koncertu. I klidní Japonci umí ukázat své emoce.
Teď ještě k soutěži. Jako její patron jste byl loni v budově „zušky“ hodně vidět, platí to i pro letošek?
Samozřejmě! Festival je připraven, tam neočekávám žádný problém. Koncertů se budu účastnit, ale nejsem jejich hlavním aktérem. Na soutěži se budu pohybovat také, do toho ještě přijedou dva televizní štáby, se kterými budu chodit různě po Ústí a ukazovat místa spjatá s Kocianem. Aktivit bude hodně, ale opět tady budu pro soutěžící.
Prognózám se porotci i lidé jinak spjatí se soutěží obvykle brání. V posledních letech putoval laureátský titul převážně do zahraničí. Je šance toto změnit, nebo mají účastníci z ciziny nad těmi domácími navrch?
Nezapomeňte, že v roce 2015 vyhrála Pavla Tesařová! Opravdu se dá těžko předvídat, jak letošní soutěž dopadne, dvaašedesát přihlášených kandidátů ze dvaceti dvou zemí je úžasná vizitka. Kocianka je nesmírně náročná, nemůže se jí zúčastnit každý, laťka je posazena hodně, hodně vysoko. Počet přihlášek znamená, že se o soutěži v zahraničí ví, což je jedině dobře. Vyhraje ten, kdo bude zkrátka nejlepší. Pavel Hůla v čele poroty je zárukou toho, že hodnocení bude naprosto objektivní.
Změnou je ale, v souvislosti s jubileem, čistě česká porota, také zajímavá novinka, viďte?
Jde ruku v ruce s jubileem. Festivalové koncerty jsem se snažil přiblížit také k výročí sto let republiky, češství z letošního ročníku zkrátka čiší, což je dobře. A je dobře, že máme tolik skvělých českých houslistů.
Přemýšlíte z pozice patrona, co s Kociankou do dalších šedesáti let? Viditelných změn bylo v posledních letech požehnaně…
Bylo jich opravdu hodně a u každé je nutné prokázat, zda je opodstatněná, či nikoliv. Spousta věcí se podařila a s celým týmem budeme dále řešit, co by bylo dobré do budoucna změnit a zlepšit. Myslím si, že se nám soutěž podařilo stabilizovat, je o ní slyšet, má stoupající tendenci.
foto: Adam Faltus
