Menu

Rozhovor s loňskou laureátkou Lucillou Mariotti

Loňská laureátka v pondělí excelovala v Roškotově divadle a Kocianovo město hodnotí pozitivně, když říká:

„Moc se mi líbí, protože mám ráda venkov“

Elizabeth Pavlovec

Po loňském zisku nejvyššího ocenění předvedla první italská laureátka v historii Kocianovy houslové soutěže ústeckému publiku znovu svůj um. Zaplněné Roškotovo bylo svědkem výborného výkonu sedmnáctileté houslistky. Lucilla Rose Mariotti ještě krátce před druhým festivalovým koncertem poskytla Zpravodaji Kocianova Ústí rozhovor.

Soudě podle času, který jste strávila v Česku na soutěžích a kurzech, musíte ho znát dobře. Jak se Vám tu líbí, především v Ústí nad Orlicí?

Je to velice krásná země. Mám ji ráda a moc se mi líbí tohle město, protože máma ráda venkov. Je velice pestré. Začala jsem Česko poznávat lépe, protože se můj táta před dvěma lety přestěhoval do Prahy, proto sem jezdím celkem často. Myslím, že je Praha moc krásná a má spoustu krásných míst, kam se můžete podívat. Hlavně pro hudbu je tato země skvělá. Má hodně kultury, všichni vědí něco o hudbě. Například v Itálii hodně ztrácíme kulturu hudby. Tady v Česku, když jdete do divadla, uvidíte hodně mladých lidí. V Itálii horko těžko uvidíte chodit mladé lidi do divadla. Myslím, že je dobře, že máte tak dobrou hudební kulturu a všichni o ní něco vědí. A v tak malém městě jako je Ústí je vskutku velká a krásná hudební škola.

Váš Koncert s pardubickou filharmonií je pro Ústí velká kulturní událost, jak se vám s tímto orchestrem spolupracuje?

Byla to velice krásná zkušenost, protože to bylo poprvé, co jsem hrála s tak velkým orchestrem. V Itálii jsem hrála s komorním orchestrem nebo obvykle se smyčcovým souborem, takže je to jiné. Je krásné hrát Mendelssohna-Bartholdyho, je to můj oblíbený koncert. Když hrajete, vidíte, že si orchestr užívá, co hraje, je to krásný orchestr. Užívají si to, co dělají.

Vybrala jste si velmi náročný kousek pro Váš koncert. Máte nějaké oblíbené, a naopak méně oblíbené části?

Finální část první věty a finále třetí věty. Cítíte, že koncert spěje ke konci a je tam velké crescendo. Je to moc krásné.

Když jsme u koncertů, máte v plánu navštívit nějaké festivalové koncerty nebo vystoupení účastníků letošní soutěže?

Ano, chci vidět vystoupení soutěžících, protože minulý rok jsem si to neužila. Užila jsem si to jen jako soutěžící, ale teď bych si to ráda užila jako posluchač.

Posloucháte klasickou hudbu i ve svém volném čase?

Ano, hodně. Obvykle před tím, než hraji, na příklad před koncertem, neposlouchám housle, protože je to občas matoucí, protože když posloucháte skladbu, může vás to zmást. Obvykle poslouchám piano před koncertem.

Minulý rok jste po získání laureátského titulu řekla našemu Zpravodaji, že nemáte ráda soutěže, protože se hraje proto, abyste vyhrál, avšak vy osobně chcete hrát pro lidi. Jak se cítíte teď, když soutěž skončila a Váš koncert se blíží?

Cítím se velmi dobře. Obvykle když hraji na soutěži, v sále jsou lidé a je to těžké, protože jste samozřejmě na soutěži a snažím se si říkat, že hraji pro ty lidi and komunikovat s nimi nějak. Budu se snažit sdílet ten pocit, který bych chtěla.

Když se podívám na všechna vaše ocenění, napočítám jich více než 40. Jak je možné, že jste se již zúčastnila tolika soutěží? Které z těch ocenění pro Vás znamená nejvíce?

Myslím, že Kocian je nejvíc. Především je to nejlépe organizované. Taky to byla soutěž, kterou jsem si nejvíce užila. Potkala jsem spoustu lidí, spoustu kamarádů. Byla tu krásná atmosféra. Většina soutěží, kterých jsem se účastnila, byla v Itálii a všechny byly menší. Tahle byla moc krásná.

Získala jste nějaké kamarády?

Ano, spoustu! Obvykle se na soutěžích hudebníci potkají, a i když se nevidíte dva roky, můžete se potkat znovu a je to úplně „Oh!“. (směje se) Vždycky to tak je, spoustu kamarádů.

Změnila se nějak Vaše kariéra po Vašem úspěchu v Kocianově houslové soutěži?

Ano, samozřejmě. Potkala jsem spoustu lidí a měla hodně koncertů po této soutěži. Moc se mi to líbí.

Plánujete teď kariéru profesionální houslistky? Co myslíte, že je základem úspěchu?

Když jsem začala hrát na housle, moje rodina to nevěděla, ale já jsem vždy chtěla být houslistkou. Obvykle když se nějak rozhodnu, už to tak zůstane. Občas přemýšlím o tom, že bych dělala něco jiného než housle, ale nedokážu si to představit. Vždycky se snažím dělat to nejlepší, co můžu. Na housle potřebujete tu odhodlanost. Musíte mít rád lidi, protože s nimi pracujete. Musíte milovat je a bytí s nimi. Ale nejdůležitější je, že to chcete dělat.

Proč jste si vybrala zrovna housle? Litovala jste někdy svého rozhodnutí nebo třeba toho, že byste neměla tolik volného času jako vaši vrstevníci?

Začala jsem hrát na housle čirou náhodou, protože moje rodina nejsou žádní hudebníci. Moje maminka chtěla, abych měla jeden nástroj z kulturních důvodu. Myslela si, že hudba je důležitá. Ve škole tam, kde bydlím, neučili tak malé děti – bylo mi pět. Byl tam jen jeden učitel houslí a mé mamince se hodně líbil klavír. Avšak já jsem si vybrala housle a líbilo se mi to. Jsem velice šťastná, že jsem si vybrala housle, protože moc ráda poslouchám klavír, je to můj druhý nejoblíbenější nástroj na poslouchání, ale doopravdy na něj nechci hrát. (směje se) Jsem moc ráda, že mě maminka nechala vybrat si housle. (směje se)

foto: Adam Faltus