Dvojnásobný vítěz Czech Press Photo Petr Wagenknecht, který naposledy uspěl s fotkami z Kocianky, o sobě tvrdí:
„Jsem milovníkem exotiky všedního dne“
JAN POKORNÝ
Ústí n. O. – Přestože jeho doménou jsou svatební fotografie a loni jej mezinárodní fotografický web SLR Lounge zařadil mezi 150 nejlepších svatebních fotografů světa, známý ústecký fotograf Petr Wagenknecht se zapsal zlatým písmem také do dějin Kocianky. Soubor fotografií ze soutěže, které přihlásil do soutěže Czech Press Photo, obdržel nejvyšší ocenění v kategorii Kultura a umění. „Lákalo mě zákulisí, nervozita by se tam dala krájet,“ říká v rozhovoru, který se točí také kolem jeho dřívějšího angažmá v redakci Orlického deníku.
V Ústí a nejen v něm tě znají jako skvělého fotografa, ale pokud si vzpomínám, tvoje cesta k objektivu byla poměrně spletitá. Kudy vedla?
Přes výtvarno. Jako dítě jsem hodně maloval, výtvarka mi šla. Pak jsem díla prezentoval na místních výstavách. Ve dvanácti, třinácti jsem tíhl k přírodě, často jsem jezdil do plenéru. Maloval jsem olejem, což bylo pracné, místa jsem si proto začal fotit a zpracovával je doma. Dělal jsem pak hodně výtvarné fotky, něco jsem přihlásil na místní soutěž a vyhrál dvě kategorie. Takhle si mě všimli v Deníku, a když tvůj táta hledal fotografa po Rosťovi Moravcovi, oslovil mě. Za to jsem mu vděčný, moc jsem toho neuměl, on vsadil na pocitovou kartu. Přinesl mi domů nějaké fotky, v koupelně jsem je zpracoval, byly to takové šediváky. (směje se)
Nástup do novin musel být pro mladého fotografa bez zkušeností asi dost náročný, že?
Všechno jsem se musel učit, vůbec jsem třeba nevěděl, jak se dělá reportáž.
Když se za roky v Orlickém deníku ohlédneš, co tě naučily?
Jednak zpracování fotek. Ze začátku jsme dělali na film, vyvolávali třeba několikrát denně. Bylo třeba nazvětšovat na papír, posílalo se to vlakem. A pak jsem trnul, jak to druhý den vyjde. (směje se) Řemeslo bylo ale krásný, voňavý, je v tom napětí, které se dnes ztrácí. Přijel jsi z focení a nevěděl, co z toho vyleze.
A stalo se někdy, že nevylezlo nic?
Stalo. Špatně jsem vyvolal, ale nějak jsem to z toho nakonec dostal. Větší průšvihy se mi přihodily s digitálem. První měl paměť na dvanáct snímků, fotil jsem cirkus v Rychnově a všechno bylo totálně rozmazané. A jednou jsem si smazal fotky, když jsem v Mýtě fotil výstavu pro pana Koníčka.
Výhoda focení v novinách je to, že se dostaneš ke všemu, ke kultuře, politice. Třeba sport je strašně důležitý, na něm si vypěstuješ postřeh, předvídavost. Nemůžeš sledovat balón, ale musíš odhadnout, kam dopadne.
Z redakce jsi odešel v roce 2008, co tě k tomu vedlo? A nelituješ zpětně?
Na okrese je logicky omezené množství akcí, a když je fotíš podesáté, už ti to moc nedává. Začal jsem dělat svoje věci bokem, nakoupil si techniku, několik let jsem se na přechod pomalu chystal. Udělal jsem to až ve chvíli, kdy jsem se focením dokázal uživit, bez rizika, měl jsem zakázky dopředu.
Svého rozhodnutí nelituju, jsem rád svým pánem. Nepatřím ale mezi progresivní, často se k práci musím dokopat. Prokrastinuju a jsem trochu línej! (směje se)
Je teď ve tvé branži velká konkurence? Předpokládám, že časy se v posledních letech změnily.
Začínal jsem v době, kdy se ještě fotilo na film, fotografů tolik nebylo. Dneska musí být mladí víc talentovaní než já, aby se prosadili, musí být něčím odlišní. Já dělám hodně svatební fotku, když se podíváš na ty běžné, je to jeden jak druhej. Trendy se neustále kopírují. Na svatbu se nosí ateliérové móresy, moc se portrétuje. Já to chci vrátit k přirozené reportáži.
Zaměřil ses na tento typ akcí od počátku cíleně, nebo se cesta tak nějak ukázala sama?
Úplně sama. Jak jsem měl vrstevníky, co se ženili, tak mě občas pozvali: „Hele můžeš přijít a mohl bys s sebou vzít foťák?“ Pár akcí jsem takhle nafotil, většinou na deset filmů, tedy 360 snímků. Dneska jich pořídím tak čtyři tisíce, už nemusím být opatrný. Svatební fotka se dělala jinak, dnes je to jinde. Mladí dávají zajímavé nápady, děláme každý rok setkání svatebních fotografů. Já tíhnu k realistickému záznamu, bez vlastního vlivu, jsem pouhým pozorovatelem. Nechci stavět svatbu na portrétu, i když ho taky umím udělat. Na co ti bude sto portrétů? Po letech se spíš koukneš na to, jak dědeček tancoval.
Už v redakci jsem si jako „mladý elév“ všímal, že vnášíš do svých obrázků specifický druh humoru. Jak bys ho pojmenoval?
Fotky jsou mým odrazem, jako optimista mám k humoru blíž a jdu po něm. Někdy úspěšně, jindy ne. U svatby hned poznáš, jestli je srdečná nebo studená, je to o vztazích. Momentky většinou samy přicházejí, ale chce to určitou předvídavost. Když byl ještě naživu dokumentarista Jan Špáta, tak o něm říkali, že namířil kameru na nějaké místo a tam se něco stalo. O to se snažím. Je tedy fakt, že některé situaci se opakují.
Ještě ke svatební fotce, jasně, dá se tím dobře uživit, rezervace mám většinou rok dopředu, bylo to i víc. Vyrojila se spousta fotografů, která to dělá čistě pro peníze. Což by samo o sobě nebylo ještě nic špatného, taky se focením živím. Musíte si ale uvědomit, že svatební fotka je reportáž, ne nějaká navoněná cukrová vata. Než jsem si tohle uvědomil, nedělal jsem svatební fotku úplně s láskou.
Je něco, co ti v současnosti komplikuje pracovní život? Nebo bys nic neměnil a jsi absolutně „happy“?
Občas mám pocit, že ztrácím kontakt s nejnovější technikou zpracování fotek, v tom jsou mladí zdatnější. Tenhle hendikep ale snad vyrovnávám zkušeností a konzervativností, nechci ulítat na trendech. Myslím, že obyčejnost fotky a klasický přístup se nemůže zprotivit.
Sebevědomě bys mohl říct, že nemusíš trendy vnímat, když je sám vytváříš!
(směje se) Spousta lidí mi řekla, že jsem je k focení inspiroval.
Čtenáře festivalového a soutěžního zpravodaje bude jistě zajímat úspěch, kterého jsi dosáhl se souborem snímků z loňské Kocianky v soutěži Czech Press Photo. V kategorie Kultura a umění jsi získal první místo. „Zlato“ jsi bral v roce 2013 také za dokumentování Jizerské padesátky, dají se obě vítězství nějak porovnat, poměřit?
Jizerská padesátka je několikahodinový závod, obrovské množství lidí. Na malém prostoru několik tisíc! Máš spoustu možností příběhy najít. Obou úspěchů si vážím, Jizerská padesátka mi možná seděla trochu víc, protože sportu se na rozdíl od hudby věnuju. Na Kociance jsem si musel momenty víc „vyčekat“, nesmíš rušit, otravovat.
Klukům fotografům v redakci zpravodaje pořád říkám „cvakat s citem“, soutěžící i jejich doprovod jsou na to občas citliví. Přizpůsobil jsi tomu nějak techniku?
Mám bezzrcadlovku, kterou neslyšíš, závěrka je elektronická, absolutně tichá. Foťák je to nenápadný, lidi mě nebrali jako „ověšenýho fotografa“, spíš jako taťku. Akorát mladá organizátorka u vchodu mě furt odháněla, protože mě neznala. (směje se) Focení jsem měl ale domluvené a počítal jsem s tím, že soubor bude dobrý.
Když jsme se loni během soutěže potkali, komentoval jsi to tak, že se jdeš podívat. Teď tomu ale rozumím tak, že jsi přišel zcela cíleně a soubor do soutěže chtěl přihlásit. Pletu se?
V první řadě jsem chtěl mít hezký fotky pro sebe, zafotit si. To není kšeft, máš absolutně volnou ruku. Obráceně to mají kluci u tebe v redakci, chápu je, musí odvést tvrdou práci a jsou dost dobří.
Vybíral sis na Kociance nějak cíleně místa pro focení?
Jdeš tam, kde jsou lidi. Když zkouší nahoře se Šporclem dětský soubor, spíš se tam něco bude dít. V hledišti sálu vidíš to samé co ostatní. Lákalo mě zákulisí, nervozita by se tam dala krájet. Mám pocit, že to kdysi někdo fotil a Pavel Sedláček mi o tom vyprávěl.
Z kolika fotek jsi výsledný soubor vybíral a jak ten výběr probíhal?
Padesát fotek jsem vybral dejme tomu dvou tisíc. Pak jsem skládal soubor tak, aby měl hlavu a patu. Některé možná i silnější jsem vyřadil, protože do celku nepasovaly. Prioritou je příběh, nic jiného mě nezajímá. Technické věci tolik řešit nemusím, nastavení foťáku mám za ty roky vychytané.
Ani v postprodukci jsi nedělal výrazné změny?
Neupravuju nijak razantně. Bezzrcadlovka má výhodu, že vidíš expozici přímo v hledáčku, nemůžeš prakticky nic pokazit.
Přihlásil jsi soubor čistě z dobrého pocitu, nebo jsi už měl ambice, že „není důležité zúčastnit se, ale vyhrát“?
Souboru jsem věřil, jinak bych ho nepřihlásil. Fotky se posílají do konce září, musí být z aktuálního roku. Loni jsem kromě Kocianky poslal další dva, ty dobré si vždycky dávám bokem. I odezva od kamarádů byla hodně pozitivní, S Radkem Kalhousem a Vojtou Hurychem jsme zvyklí spolu svoji tvorbu probírat.
Takže jste spíš kolegové než rivalové?
Vybírám si lidi, se kterými spolupracuju, to se mi mnohonásobně vrací.
A účastníš se každý rok, je to taková nepsaná povinnost mezi špičkovými fotografy?
Vůbec ne, některé roky jsem nic nepřihlásil. Výsledky se zveřejní v půlce října. Dřív vyhlašovali první tři místa, teď přešli na systém nominací jako u filmových cen. Takže musíš jet do Prahy a tam se dozvíš výsledek.
Tak to ale loni nebyla zbytečná cesta…
S kamarádem Vojtou Hurychem jsme byli stejné kategorii, seděli vedle sebe. On je naštěstí mnohem víc přející člověk než já! (směje se) Navíc vyhrál další kategorii, takže to bylo v pohodě.
Z devíti snímků souboru je pro tebe některý takzvaně top, nebo to funguje pouze jako celek?
Soubor musí začínat nějakou silnou fotkou a v tomto případě je to ta před závěsem. Kdybych měl vybrat jedinou, pak asi tuto. A pak mám oblíbenou běžící copatou holčičku s houslemi, ze které se až pak stává interpretka. Je to taková rozevlátá, dětská radost. Takhle ti tam Pavel Hůla pobíhat nebude! Jsem milovník exotiky všedního dne.
A taky rebelství, vzpoury, jako třeba právě u mladých houslistů?
Možná, možná… Banalita v noblesním prostředí dostává jiný rozměr. Plačící holčička někde na chodníku by neměla kontext soutěže.
Platí tedy, že soubor víc ocení ti, kteří soutěž znají a zmíněný kontext mají?
Ale ocenila ho i porota, fotografové, kteří nejsou s Kociankou spjatí.
Letos se uskuteční jubilejní šedesátý ročník soutěže, objevíš se na něm?
Rád přijdu, ale inkognito. Tvým klukům do práce lézt nebudu, nezaslouží si, aby jim bral prostor člověk bez přímé zodpovědnosti, to sám dobře znám.
A co festivalové koncerty, chystáš se na některé z nich? Jako zastupitel můžeš reprezentovat…
Milenkoviče bych chtěl moc vidět a slyšet, je bomba, že se do Ústí vrací.
Už jsme tady naťukli sport a hudbu. Svými sportovními výkony, třeba pingpongovými, jsi docela proslavený, co ty hudební?
Myslím, že trochu slyším, ale hudební sluch rozhodně nemám. Ani nemám vyhraněný hudební vkus. Co se týká klasiky, rád si pustím Dvořákovu Novosvětskou, z Larga cítím emoce, stesk. No a třeba takového Janáčka neumím ze své pozice neznalce ocenit!
To jsme dva a můžeme si plácnout.
Asi to bude i osobností autorů. Dvořák se mi jeví jako jasný, nekomplikovaný, upřímný. Funguje to v muzice stejně jako ve fotce.
Nerad bych zapomněl na obligátní „fotootázku“: Nikon, nebo Canon?
Mám zrcadlovky Nikon a bezzrcadlovku Fuji. Volím je podle typu akcí, bezzrcadlovku tehdy, když nechci být vidět, je malá a má retro tělo. Vypadám pak jak turista! (směje se) Na Nikony jsem fotil už od začátků v redakci, tam měli FM2, legendární stroj na film, ošahaný „dozlata“, s tím můžeš louskat ořechy.
Už se ti někdy stalo, že by tě někdo vyhodnotil jako dotěrného a inzultování hodného? Chránil bys obličej, nebo objektiv?
Úsměv tě zachrání, většinou. Jednou na festivalu v Králíkách mě nějací travičkáři chtěli stáhnout do bahna, ale kamarád mi pomohl. Někdo říká: „Nefoťte mě!“ a chce opak, když je někdo nepříjemný, nemá cenu to lámat přes koleno. Na svatbách se tohle nepřihodí, tam je fotograf vždy vítán. V novinách jsem zažil pár případů s politiky, třeba při návštěvě Miloše Zemana mi ostraha bránila ve focení, když kouřil v nekuřácké hospodě. (směje se)