Mladinká laureátka roku 2024 Sora Lavorgna připravila ústeckému publiku jedinečný zážitek. V Roškotově divadle včera večer zahrála po boku Pardubické filharmonie. Byla to pro ní první zkušenost tohoto druhu, na sladění s hudebníky měla jenom pár dní. Z pódia odcházela za velkých ovací publika.
Po roce opět hrajete v Ústí nad Orlicí. Jak vzpomínáte na své loňské vítězství?
Tu chvíli si pamatuji jakoby to bylo včera. Rok uběhl velice rychle. Když mě vyhlásili jako vítězku, byla jsem tak šťastná, protože jsem mohla hrát ještě jednou na slavnostním koncertě vítězů. Vždy si na soutěž beru dvoje šaty. Doufám, že vyhraju a že na koncertě vítězů, kdy budu hrát znova, budu hrát v jiných šatech. Takže minulý rok jsem byla přešťastná, že budu moci hrát v těch druhých šatech, které mám tak ráda.
Co vám to přineslo do života?
Sklidila jsem spoustu chvály od učitelů, na konzervatoři a od přátel, což mě povzbudilo, abych šla dál.
Jak se vám podařilo sladit se s Pardubickou filharmonií? Proběhly předem společné zkoušky?
Ano, dnes jsme měli první zkoušku. Členové Pardubické filharmonie i pan dirigent byli velmi milí, nádherně jsem si zkoušku užila. I když nebyla moc dlouhá, byla jsem dosti unavená, protože jsem se hodně soustředila na hru. Je to moje první zkušenost hrát celý koncert, takže jsem musela rozumně nakládat se svou energií po celou dobu.
Máte podobnou zkušenost s hraním s velkým orchestrem z dřívějška?
Dva týdny před mou cestou do Česka jsem hrála v Litvě tento Mendelssohnův koncert, ale pouze první větu. S orchestrem hraju ráda a vždycky je to pro mě výjimečný zážitek.
Vaše sestra také hraje na housle, cvičíte někdy spolu?
Ano I ne. Je spousta krásných skladeb pro dvoje housle a my chceme hrát spolu. Ale pokaždé, když se do toho pustíme, začneme se hádat, která z nás bude hrát první housle, která tam zahrála chybu apod… Ale v červenci budeme mít společný koncert v Německu, takže cvičíme spolu.
Účastníte se i soutěží ve Francii? Jak byste srovnala tamní soutěže s Kocianovou houslovou soutěží?
Když jsem byla malá, účastnila jsem se soutěží ve Francii, ale dnes se zapojuji do soutěží v jiných zemích, protože ve Francii je spousta soutěží pro mladší studenty. Ale Kocianova houslová soutěž byla moje první, kterou jsem si doopravdy užila, připadala jsem si spíše jako na festivalu než jako na soutěži. Byla jsem součástí orchestru a během ceremoniálu na radnici jsem měla příležitost se seznámit s ostatními. Také jsem měla možnost poslechnout si, jak hrají jiní, starší soutěžící (protože mladší hráči většinou přicházejí na řadu až skoro na konci soutěže, takže když jsme přijeli, byla soutěž téměř u konce). Dárky od Barenreitera byly největší dary, které jsem kdy dostala. Vybrala jsem si noty, které jsem vždy toužila hrát, a oni mi jich poslali plnou krabici. A proto je Kocianova soutěž pro mě tak jedinečná a opravdu ji mám ráda.