Menu

Rozhovor s Pavlem Sedláčkem

Staré české přísloví praví: „V nejlepším se má přestat!“

JAN POKORNÝ

Ústí n. O. – Je nezkušenějších z pořadatelů Kocianova houslového svátku. Předseda poroty Pavel Hůla o něm tvrdí, že bez jeho aktivit by soutěž už neexistovala. Řeč je o Pavlu Sedláčkovi, předsedovi Nadačního fondu Mistra Jaroslava Kociana, pro kterého letošní jubilejní šedesátý ročník posledním v této funkci. „Důležité je, že se objevili spolupracovníci, kteří jsou zárukou, že tu káru potáhnou úspěšně dál,“ říká v rozhovoru, který poskytl soutěžnímu a festivalovému zpravodaji, u jehož zrodu před téměř půlstoletím stál. „Tiskli jsme ho dole pod jevištěm na lihovém přístroji „Ormig“. Když jsme byli v nejlepším, přiběhli z jeviště, že tam je odér jak v nálevně,“ vzpomíná s humorem.

Pavle, dovedete dopočítat, na kolika ročnících Kocianky jste se organizačně podílel? Mně to vychází na téměř astronomické číslo.

Astronomické číslo je trochu nadnesené, ale faktem je, že jsem se jako spoluorganizátor zúčastnil poprvé XIII. ročníku v roce 1971, což znamená, že to letos bude již po sedmačtyřicáté.

Jaké vlastě byly vaše začátky? Předpokládám, že se od současnosti hodně lišily.  

Řekl bych, že ani moc ne. Soutěž již byla ustálena na čtyřech věkových kategoriích. V čele devítičlenné poroty byl tehdy ještě prof. Otakar Stejskal z Pražské konzervatoře, který právě doporučil toto věkové rozdělení. Problémy byly samozřejmě s ubytováním, ale místní  internáty nám pomohly i tuto starost vyřešit. Já jsem jako nový člen organizačního výboru navrhl vydávat v průběhu soutěže Zpravodaj. Tiskli jsme ho dole pod jevištěm na lihovém přístroji „Ormig“. Když jsme byli v nejlepším, přiběhli z jeviště, že tam je odér jak v nálevně. Museli jsme se přemístit jinam, ale Zpravodaj vyšel čtyřikrát. Ani nevím, zda se zachoval alespoň jeden výtisk. Já ho bohužel nemám. Zpravodaj KHS má tedy letos v záhlaví „ročník 47“.  

Co říkáte na to, jakou obdivuhodnou výdrž a organizační elán má „stará garda“ Kocianky? A nemám na mysli jen vás, ale třeba také Janu Dytrichovou, paní Fajtovou z Nadačního fondu a podobně.

Soutěž  s takovou tradicí, jakou je KHS, musí být postavena na lidech, pro něž je to srdeční záležitost. Nemohou to dělat jen z povinnosti, nebo jen za finanční odměnu. A takových organizátorů se v Ústí po celých šedesát roků našlo vždy dost. Nemohu vyjmenovávat všechny, kdož by si to zasloužili. Zakladateli počínaje a naší „starou gardou“ konče. Důležité je, že se vždy najdou Ti, kdo nesou tu štafetu dál, ať v Nadačním fondu, Klubcentru, ZUŠ, funkcionáři na radnici nebo příznivci KHS mimo naše město. Rád na všechny bývalé spolupracovníky, přátele a kamarády vzpomínám.

Byl nějaký rok pro soutěž vyloženě přelomový, že by po něm načala úplně novou kapitolu?

Především to byl rok 1965, kdy se KHS stala mezinárodní soutěží, ustálil se počet kategorií a začal se absolutnímu vítězi udělovat titul „laureát KHS“. Prvním laureátem se stal Peter Cočev Delčev z Bulharska a o rok později náležel titul prvnímu českému účastníkovi Bohuslavu Matouškovi. Soutěž dostala také své logo používané dodnes. Autorem holubičky se srdcem z houslového klíče je známý český grafik Jaroslav Cheben, který už dnes není mezi námi.

Kdo z českých vítězů či laureátů vám ulpěl v paměti a proč?

To je velmi těžká otázka. Ono jich je samozřejmě víc, protože mě všichni připadají jako naše děti, které vypouštíme do světa na muzikantskou dráhu, která není vždy lehká. Ale dva bych přece jen vzpomněl. Je to Pavel Eret, skromný chlapec, který se odvážil obhájit udělený titul a dosud jako jedinému se to  podařilo. A pak je to Pavel Šporcl a neříkám to jen pro to, že Pavel už dělá třetím rokem patrona soutěže! On jezdil do Ústí na soutěž se svým panem učitelem Havlem několik let. Postupně získával ocenění v kategoriích, lepšil se rok od roku, ale stále to byl stejný, malý blonďáček, spíše takový stydlivý skromný kluk. Když potom vyhrál v roce 1986 třetí kategorii a dostal za to od poroty nejvíce bodů a titul „Laureáta KHS“, nic  se nezměnilo. Stále to byl  stejný Pavel, jakého  jsme celé roky znali, prostě náš „Šporclík“, jak jsme o něm říkali.

A stejná otázka i  na zahraniční, tedy?

Tak tady je to jednoznačné. Rok 1984, první kategorie a famózní vystoupení sedmiletého Stefana Milenkoviče z tehdejší Jugoslávie. Porota v čele s Václavem Snítil zůstala v úžasu. Když se potom sečetly přidělené body, zjistilo se, že nikdo více nezískal. Nastala debata, zda je možné, aby vítěz první kategorie mohl získat titul laureáta. Doposud se tradovalo, že absolutní vítěz je ze IV. kategorie. Propozice říkaly jednoznačně, že laureátem je ten, kdo získá nejvíce bodů. Václav Snítil také jednoznačně rozhodl, že výkon Stefana odpovídal tomuto hodnocení a senzace byla na světě. Jsem velice rád, že se Stefan po mnoha letech do Ústí vrátil v „Prologu“ letošního Kocianova Ústí.

Pavel Hůla o vás hovoří jako o bojovníkovi za soutěž, bez kterého by už dnes asi neexistovala. Opravdu někdy taková krizová situace nastala? A pokud ano, co rozhodlo o tom, že soutěž nesoucí jméno slavného ústeckého rodáka dále funguje?

Pavel trochu přehání. Bojovník za soutěž to ano, ale vždy zaštítěný spolupracovníky a zejména Nadačním fondem Mistra Jaroslava Kociana. To byla vždy jistota, že i v časech ne moc příznivých, zejména po finanční stránce, kdy se nad soutěží poněkud stahovaly mraky, se vždy zase vyčasilo a jelo se dál.

Co se týká jubilejního ročníku, má pro vás nějaké vrcholy? Je něco, co si speciálně nenecháte ujít?

Určitě to bude Slavnostní koncert k 6o.výročí KHS, na kterém vystoupí celá plejáda kocianovských laureátů.

Když jsme u koncertů, půjdete na všechny?

Samozřejmě, pokud zdraví dovolí, těším se na všechny. Již jsem zmínil recitál Stefana Milenkoviče a závěr bude také určitě zážitkem. Po mnoha letech opět zazní v ústeckém děkanském chrámu Slavnostní mše Jaroslava Kociana, kterou zkomponoval v roce 1905.

A je nějaké lidské setkání, bez kterého pro vás Kocianka nemůže existovat? Dříve to byl určitě dlouholetý předseda poroty profesor Snítil, ale ten na nás již kouká z hudebního nebe.

Na Václava Snítila se určitě nedá zapomenout. Ale každý rok do Ústí jezdí také Ivan Štraus, většinou s nějakým svým žákem. Ale když se mne ptáte, bez koho si nedovedu KHS představit, pak je to každoroční setkávání s Ludmilou Stránskou, bývalou učitelkou houslí, členkou první poroty KHS, které v roce 1959 předsedal Mistr Bohuš Heran. Lída zatím nevynechala ani jednu soutěž, jako čestná členka poroty přijede letos do Ústí po šedesáté. To je výkon!

Jak vy osobně vnímáte symbiózu soutěže a výrazně mladšího festivalu? Ladí k sobě, podporují se vzájemně?

Ono vlastně Kocianovo Ústí je starší než KHS. Je pořádáno od poloviny padesátých let a v roce 1959 se Kocianova soutěž pro mladé houslisty stala jeho součástí. Již v devadesátých letech se konaly v rámci KHS doplňující koncerty. A tak když přišel v roce 2005 Jaroslav Svěcený s návrhem, aby KHS měla doprovodný program ve formě uceleného hudebního festivalu, byla tato myšlenka podpořena a název „Kocianovo Ústí“ se přímo nabízel. Za dvanáct let samozřejmě prošel  festival svým vývojem. Prvních deset let ho utvářel Jaroslav Svěcený. Před dvěma roky se ujal dramaturgie Pavel Šporcl. Každopádně soutěž a festival jsou vzájemně propojené a dohromady tvoří jeden celek, i když jsou to dvě suverénní samostatné akce.

Co říkáte podpoře města a přístupu jeho vedení? Platil pozitivní vztah vždy, nebo se v toku času nějak proměňoval?

Podpora města takové akci, jakou je KHS, se vždy odvíjí od zaměření čelních funkcionářů radnice. Někdo má rád kulturu, někdo sport, někdo poštovní známky, jiný zahrádkáře. Ale po pravdě musím potvrdit, že podpora pro soutěž se na radnici vždy našla, někdy větší, někdy menší, ale postupně si KHS získávala tak silnou tradici, že se vždy našlo dostatek rukou pro finanční podporu. Sám jsem to zažil, když jsem na radnici působil v čelných funkcích. Samozřejmě muselo se vždy pamatovat jak na kulturu, tak na sport a další činnosti. V současné době je podpora ze strany radnice na vysoké úrovni. Propojenost s Nadačním fondem se zejména v posledních letech osvědčila. Jak říká starosta Petr Hájek – Kocianovo Ústí a Kocianova houslová soutěž jsou pro město jeho vlajkovou lodí.

Novou a velmi výraznou tváří soutěže i festivalu je „odchovanec“ Kocianky Pavel Šporcl. Je podle vás tento přední český virtuos pro naši soutěž to „pravé ořechové“?

Já jsem už Pavla vychválil v předchozích odpovědích. Ovšem „funkce“ patrona soutěže se osvědčila. Pavel Šporcl k ní přistupuje se vší vážností. Celý týden se pohybuje přes den mezi soutěžícími, sleduje pozorně jejich výkony a jak říká, je po ruce, aby osušil slzičky radosti nebo slzičky zklamání a nebo aby třeba naladil malému mongolskému soutěžícímu v první kategorii housličky, když jemu se to ne a ne podařit. A soutěžní orchestr, který si vymyslel, je pro malé houslisty určitě velkým zážitkem. Vždyť s nimi jako sólista hraje sám Pavel Šporcl.

Co by se podle vás do další šedesátky mělo změnit, vylepšit, upravit? Kloníte se k zásadnějším změnám, nebo jste zastáncem konzervativnějšího pojetí

Já se domnívám, že zásadní změny nejsou potřebné. Počet kategorií prověřil čas. Povinné skladby určuje vždy porota a na té záleží, jakou obtížnost pro jednotlivé kategorie zvolí. Ovšem chce to cit, aby se náročnost neobrátila proti soutěži. Soutěž byla zakládána především pro české houslové naděje a mám trochu strach, že našich dětí v té špičkové kategorii ubývá. Učit se hře na housle je velice náročné a jiných  lákadel je tolik. Ještě se budeme muset přizpůsobit faktu, že i v dětských soutěžích se soutěží o finanční ceny. V tom jsem osobně konzervativní, ale to sebou přináší život. Jen se budou muset najít další sponzoři. Z letitých zkušeností však věřím, že soutěž má před sebou dobrou perspektivu.

Asi už nemusíme tajit, že Nadační fond Mistra Kociana, kterému dlouhá léta předsedáte, financuje vydání mé knihy, jež bude z kraje soutěžního týdne pokřtěna. Co vás vedlo k podpoře této aktivity?

Především si myslím, že Pavel Hůla si tuto knížku zaslouží. Za jeho dlouholetý vřelý vztah k soutěži, k Jaroslavu Kocianovi a našemu městu. Současně touto publikací vzdáváme hold letošnímu kulatému výročí Kocianky. V rozhovoru s Pavlem Hůlou se totiž odráží celá její historie, na níž se tento vynikající houslista podílel. Poděkování patří samozřejmě i Vám za iniciativu, která vedla k sepsání celého rozhovoru.

A když už jsme u knih a psaní – vy jste toho o Kociance napsal požehnaně. Budete doplňovat almanachové texty, které by bez vašeho úsilí nemohly existovat?

Já jsem byl autorem Almanachu „Čtyři desetiletí KHS“ v roce 1998 a „Půl století KHS“ v roce 2008. Tyto výtisky jsou pochopitelně rozebrány, ale bude je možné najít v elektronické podobě na našich www stránkách. Proto letos vyjde pouze doplněk těchto almanachů v soutěžní brožuře KHS , který bude ve stručnosti slovem i obrazem obsahovat období 2008 až 2018.

Netajíte se tím, že po letošku odejdete na „zasloužený odpočinek“, není nějaká šance na změnu? Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Staré české přísloví praví: „V nejlepším se má přestat!“ A tím se chci řídit i já. Už toho moc pamatuji a vidím, že pro rozhodování v mnoha záležitostech to chce mladší krev, a nerad bych se stal jen jakousi trpěnou brzdou. Důležité je, že se objevili spolupracovníci, kteří jsou zárukou, že tu káru potáhnou úspěšně dál. Já samozřejmě odcházím jen z funkce předsedy Nadačního fondu. Pokud bude další zájem o moje služby stran kronik soutěže, nebo občas nějakou tu radu, samozřejmě, pokud mně to zdraví dovolí, budu rád k dispozici.

A konečně na závěr, kdybyste se měl ohlédnout za desítkami let obětavé práce pro KHS, co vám dala a co naopak vzala?

Především mně dala stovky nádherných zážitků, setkávání, navazování mnoha přátelství a kamarádství. Co může být krásnějšího, než sledovat zblízka zrod našich houslových hvězd. Vždyť to nejlepší, co dnes mezi houslisty máme, prošlo naší soutěží. S některými se potkávám dodnes. Přátelství s Václavem Snítilem si nepřestanu vážit do své smrti. Vzpomínky na řadu vynikajících lidí, se kterými jsem se na soutěži potkával, mě budou provázet stále. A co mně vzala? Snad jen mnoho volného času, který jsem musel obětovat přípravě a organizaci, ale to se rozumí tak nějak samozřejmě. Rodinu jsem nikdy nešidil, naopak děti získaly k hudbě krásný vztah.

foto: Adam Faltus