V Kocianově městě vznikl symfonický orchestr. Premiéra skončila sukcesem, další metou je koncert se sólistou
Dlouho známá pravda o hudebním městě, kde “umí každý housti,” získala na začátku března nový rozměr. V Roškotově divadle, které hostí většinu festivalových koncertů Kocianova Ústí, se totiž poprvé představili Oustečtí filharmonici. Pod taktovkou Lenky Smílkové Barvínkové a přesně 200 let od narození Bedřicha Smetany připravili koncert, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. Novopečená zástupkyně ředitele zdejší zušky, dirigentka a sbormistryně se těší na 66. ročník Kocianky a zároveň další práci s orchestrem.
Už jste si stihla odpočinout?
Prakticky hned druhý den po koncertu. Od třetího mám pocit, že bych zase něco podobně kreativního dělala.
Hodně energie máte, ale hodně to taky stálo. Vzpomenete si na moment, kdy to z vás, jak se říká, spadlo?
Mohu vám v partituře ukázat moment, kdy se to stalo. (směje se) Byl to asi pátý takt čtvrté věty, potřebuju předtím přežít scherzo, tam se mohlo něco pokazit. Když začala, říkala jsem si: „Dobrý, už je čtvrtá věta!” ale pak hned: „Sakra měla bych si to užít, než to skončí!“
A ten opojný pocit z úspěchu, který k muzice patří, přišel kdy přesně?
Nebyl to konkrétní moment, pocit úspěchu jsme měli už na prvních zkouškách. Už to, že spolu o přestávce vidíš lidi, kteří se dlouho nepotkali a najednou spolu sedí u jednoho pultu… Zároveň se seznamují noví lidé, máme třeba neuvěřitelně různorodou sekci lesních rohů. Různý věk, různé kouty regionu, radí si, pomáhají… to je ten úspěch!
Našla byste něco, co vás při koncertu překvapilo?
Velice příjemně mě překvapila návštěva a gratulace od pana Bohuslava Mimry, dirigenta orchestru KOJK. Je to dirigentská legenda a pochvala od něj mě doopravdy zahřála u srdce.
Jak se vlastně stane, že v okresním městě, byť s velkou hudební tradicí, vznikne plnohodnotné symfonické těleso?
Jen tak to není. Zcela otevřeno proto, že máme v zušce orchestr Decapoda. Z hudebky nám lezou děti, které umějí hrát, ale pozor, umí hrát také v orchestru. A to jsou dvě rozdílné kvality, které se i na konzervatoři musí učit. Byla by velká škoda tenhle potenciál prošustrovat, nevyužít. Absolventi vyrazí na studia do světa, jen někteří se chytnou třeba v univerzitním orchestru, ostatní přestanou hrát.
A co tedy byl ten prvopočátek, úvodní impulz?
V hlavě jsem nosila nápad dlouho, ale vlezla mi do toho spousta vlastních dětí. (směje se) Pak za mnou ale přišel Joska Vondráček s tím, kdy uděláme symfoňák. On je člověk, který už opravdu něco vybudoval, má zkušenosti. A hned že 1. září 2023 zkouška. Rok a půl před koncertem. Pak jsem řekla, že do toho nejdu bez Báry Olivové, protože velké těleso prostě potřebuje manažera. Ona je ohromně schopná a dobře se s ní spolupracuje.
Velení je jasné, ale zaujala mě skladba orchestru napříč všemi generacemi. Liší se hodně práce se zkušenými a naopak teenagery?
Roli nehraje věk, ale zkušenost, míra praxe v orchestru. Třeba Terezka a Josef Vondráčkovi, oba čtrnáctiletí, tak s těmi nemáte jediný problém. Jsou určitá specifika, hrála jsem v mnoha mládežnických orchestrech i šedovlasých dechovkách. Obecně starší muzikanti zpomalují, mladší zrychlují.
Takže aritmeticky z toho vyjde zlatý střed.
Když má člověk orchestrální zkušenost, vždy se přizpůsobí. Umí koukat na dirigenta, umí spolupracovat v rámci pultu i sekce. V tomhle věk roli nehraje.
Vy sama se cítíte být spíše dirigentkou, nebo sbormistryní? Obojí máte vystudované, obojí aktivně děláte.
O rolích úplně neuvažuju, každý jich v životě zastáváme víc a musíme je skloubit. Ale říkají mi to a viděla jsem i na videu, že mám sbormistrovskou levačku. Hodně měkkou, která se používá kvůli výslovnosti sboru. Ale zároveň já tou levačkou ukazuju primům, kde je potřeba pregnantní první doba. Musela jsem vědomě zpevňovat zápěstí, aby to nešmajdalo.
To zní skoro jako tenisový trénink, jak pracovat se zápěstím. Musíte trénovat?
Rozhodně. Vyžaduje to přípravu, velkou.
Zpět ke koncertu. Ten se uskutečnil na den přesně k výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany. Úmysl, nebo náhoda?
Přišlo nám to jako skvělá záminka. My jsme tenkrát na úvodní schůzce, nestydím se říct, že to bylo u piva v Popráči, vytáhli kalendáře a začali hledat vhodná jména. Pak jsme zjistili: „Hele Smetana!“ Bylo to druhého března, úplně skvěle to vycházelo na sobotu.
V tu chvíli jste si byli jisti, že koncert zorganizujete?
Joska Vondráček vymyslel skvělou věc: nebudeme zakládat orchestr, ale organizovat koncert. Kdyby nebyl orchestr dál životaschopný, nebude ostuda, že se rozpadl. (směje se) A bude úspěch koncert samotný.
Co bylo dál?
Začali jsme přizpůsobovat repertoár. Řekli jsme si, že na Novosvětskou, která je fantastická, přitáhneme lidi. Nejen posluchače, ale hlavně hráče. Když někomu řeknete, ať si jde zahrát Novosvětskou, tak to zní mnohem lépe než: „Děláme nový orchestr, pojď to zkusit.“ Do toho jsme šli naprosto vědomě. Přidali jsme Smetanovy věci, abychom učinili zadost výročí.
Úvodní polku z Prodané nevěsty hrávala i Decapoda, nepletu se?
Ano, ona je hezky hratelná, spousta lidí ji z Decapody znalo, a to včetně těžkého rytmu, který má.
Určitě se to neobešlo bez konzultací s maminkou, vedoucí Decapody. Co vám radila?
Hlavně se to týkalo repertoáru, vedla i několik zkoušek, hodně pomáhala s notami. O rady jsem si říkala. Správný dirigent by se měl vyznat ve všech nástrojových skupinách, já jsem sice vystudovaná, ale stále ještě začínající dirigentka. Ptala jsem se hodně na různé smyčcové techniky.
Všechno to zní jako drobné dílčí starosti, ale nepřišel za ten rok a půl příprav nějaký moment, kdy byste si řekla, že jste si přeci jen ukrojili příliš velký krajíc?
Ne. Potíže trochu byly se zajišťováním některých nástrojů, dlouho jsme třeba hledali první hornu, protože je v Novosvětské strašně těžká. Věřila jsem ale celému týmu, Joskovi, Báře. Já jako dechař to nerada přiznávám, ale jádrem orchestru jsou smyčce. A ty máme fantastické. Slyšela jsem více ohlasů, že máme skvělý zvuk právě díky tomu, že máme narvané primy a sekundy. K tomu skvělé violy a výborná cella.
Kdybyste měla jako učitelka koncert v divadle oznámkovat, jak by hodnocení dopadlo?
Obecně mám problém se známkováním. U žáků totiž hodnotím hlavně jejich osobní pokrok, a tady byl z nuly na sto. Všichni dělali maximum, nebyl jediný problém, že by někdo nespolupracoval, nechtěl hrát. A co se týče mého výkonu, když jsem se potom viděla na videu, člověk vidí chyby, kterých se chce napříště vyvarovat.
Potěšilo mě, že v publiku nezvonily mobily, což bývá častý nešvar. U provedení symfonie ale trochu překvapil potlesk mezi větami, nevadilo?
To jsem vnímala a záměrně se neotáčela, což se jinak při potlesku má. Ale nevadilo mi to, proč by mi měl vadit potlesk? Do programu jsme mohli napsat věty, někoho to třeba zmátlo. A je přeci dobře, pokud do divadla přišli lidi, kteří jinak na symfonické koncerty nechodí. Mimochodem při premiéře Novosvětské se také tleskalo po každé větě a myslím, že to Dvořákovi taky nevadilo.
Vnímáte, že se vám na poměry Ústí povedla veliká věc?
Jako úspěch neberu koncert, ale už samotný vznik orchestru. Ale zároveň je to velká práce do budoucna, nelze jen žít jen z jednoho úspěchu. Už plánujeme, co budeme dělat dál.
Stala se jedna věc, která mi dala velkou naději. Po koncertu se prakticky celý orchestr sešel v hospodě, tam jsme hráli a zpívali do dvou do rána. V tom momentu jsem si řekla, že se tahle parta sejde znovu, že má chuť, vůli. Nejen spolu hrát, ale i být.
Co tedy dál? Schyluje se třeba k většímu propojení se žákovskou Decapodou?
Doufáme, že to tak bude. Chceme být určitou možností pro absolventy.
Kdy se tedy sejdeme na dalším koncertu? A co se bude hrát?
To ještě úplně nevím. Teprve nedávno jsme se poprvé po koncertu sešli s Bárou a Joskou a dali řeč. Samozřejmě dává smysl zahrát někde Novosvětskou znovu, když už ji umíme. Jenže musíme dát do kupy 65 lidí, bez některých klíčových hráčů to nejde. Řekli jsme si s dostatečným předstihem, že Dvořáka zopakujeme na podzim někde v okolí, přidáme k němu nějaké nové věci. Zároveň s koncertem už začneme nacvičovat nový program. Moje představa je, že bychom udělali koncert se sólistou.
Povídáme si v dobře známé škole, v kanceláři zástupce ředitele, kde je nově vaše cedulka. Už jste si na funkci zvykla?
Jsem tu naprosto spokojená, na částečný úvazek toho nemám zatím tolik. Pořád ještě jsem doma s malými dětmi. Nový pan ředitel Jirka Zajíček mi moc pomáhá a dává mi tolik, kolik dokážu zvládnout. Rok předtím byl v podobné pozici.
Kocianka za rohem, roky jsi na ní nechyběla, překládala. Jak to bude letos?
Nebudu mít žádnou velkou funkci, ale na atmosféru soutěže se těším už teď. Až uvidím porotce, paní korepetitorku Hájkovou, všechny lidi kolem.
Další plány Ousteckých filharmoniků jsi nastínila, co osobní ambice a sny?
V létě se budeme stěhovat do Ústí a máme rozjetý projekt rodinného domu. Musíme zajistit dětem školy a zapsat je samozřejmě do hudebky. (směje se) Nastupuji sem na plný úvazek, zároveň budu jako dosud učit na gymplu a zdrávce. K tomu orchestr a sbor, to by tak nějak stačilo.
Děti půjdou v matčiných šlépějích, co ony a hudba?
Jeden syn vyhrožuje bicími, ale v poslední době přeřadil na klarinet, protože na něj hraje Sépiák ve SpongeBobovi. Hned jsem toho využila a oslovila kolegyni, jestli by ho vzala. Druhý syn inklinuje k houslím, což se jistě setká s pochopením. Holčičce je dva a půl, rytmus má stejně jako kluci a zpívá hezky. Jak mi říkal kamarád ze ZUŠ Střezina Radek Škeřík: „Koukejte se jí věnovat, jinak z ní vyroste muzikant!“
Snad mi odpustíte na závěr osobní dotaz. Svoje plány kloubíte s početnou rodinou, což určitě není sranda. Není to dlouho, co se po předávání Českých lvů a projevu režisérky Dariy Kashcheevy rozjela debata na neférové postavení v umělecké branži u žen, které právě chtějí skloubit rodinu a kariéru. Co si o tom myslíte?
Já na to úplně vyhraněný názor nemám. Pořád jsem amatérský muzikant, za hraní a dirigování mě nikdo neplatí. Chápu, že skloubit rodinu s kariérou je problém, podpora by rozhodně mohla a měla být větší. Děti nejsou výhradní záležitostí matky, to se málo ví. (usměje se)
A přitom by se mělo.
Že mohu jezdit na zkoušky a hrát koncerty je zásluhou mé velké rodiny, která si nemyslí, že máma má sedět doma, kojit, rodit a vařit. A moje děti mají tatínka, který ví, co znamená být tatínek. On ví, že nejsem jenom máma, ale i člověk s ambicemi.