Tradice, pokora k řemeslu, cit pro detail a hluboký respekt ke zvuku. To vše se snoubí v práci mistra houslaře Tomáše Pilaře, jehož dílna nese již více než sto let jméno, které znají muzikanti napříč generacemi i kontinenty.
Vaše rodina se houslařství věnuje už po generace. Kdy jste se rozhodl, že v této tradici budete pokračovat?
Já se příliš nerozhodoval. Rozhodl osud. Můj starší bratr měl samozřejmě pokračovat v rodinné tradici, ale jeho zájem byl natolik mimo obor, že se nakonec věnoval elektrofonice a houslařina zbyla na mě. Naštěstí jsem neměl jiné vyhraněné zájmy, osud se ujal vlády a jsem tomu velice rád.
Vzpomenete si na své první vyrobené housle?
Na houslařských školách se učí téměř výhradně stavba nových nástrojů, a s tím se začíná hned od počátku. Tatínek mě nechal dělat první roky jednoduché opravy a náročnost postupně zvyšoval. Moje práce v učení vlastně byla od počátku smysluplná. Ve 3. roce jsem již provedl náročnou restaurátorskou práci na starém violoncelle. Teprve v posledním roce učení jsem začal stavět nové housle, které díky kvalitní tříleté přípravě měly slušnou úroveň.
Co považujete za největší odměnu ve své práci a co vás na ní baví?
Moje práce zcela vyhovuje mé mentalitě – naturelu. Je to tvůrčí práce v klidu mého ateliéru, který je narušen jen návštěvami zajímavých lidí, úžasných muzikantů. Pokud se pravidelně vrací a dávají mi najevo svou přízeň a spokojenost s mojí prací, je to hlavní satisfakce mého úsilí. To je nad všechny peníze.
Na podzim minulého roku jste oslavili 100 let od vzniku vašeho ateliéru. Jak byste si přál, aby vypadalo další století tohoto řemesla?
Přes všechny skepse z 60. let minulého století, kdy se začaly prosazovat elektrické a elektrofonické varianty hudebních nástrojů, které měly vytlačit ty původní akustické, je dnes situace stabilizovaná a klasický instrumentář je nenahraditelný. Náš obor je tradiční, po staletí konzervativní a je jasné, že to tak zůstane i další staletí, pokud svět zůstane světem, jak ho známe. Můžeme se snažit o dokonalost v provedení houslí a především o co nejlepší akustiku, výsledný zvuk nástroje. To je hlavní úkol, ale zásadní změny v konstrukci nejsou možné. Pak už by to nebyly housle.
Vyrobil jste více než 300 hudebních nástrojů, jak se váš přístup k jejich výrobě změnil v průběhu času? Řídíte se třeba nějakými trendy?
Díky konzervatismu oboru se vyhýbáme nějakým módním trendům a každý houslař jen dává svým nástrojům svůj nezaměnitelný rukopis. Snažím se vycházet vstříc zákazníkům v povrchové úpravě tj. guntu a laku. Kvalita laku musí zůstat, ale lze měnit barevné odstíny laku i barevnost zvuku. Témbr může být tmavší či světlejší, ale to jsou jen niance. Důležitá je nosnost tónu a lehkost ozevu. Bohužel ten je do značné míry ovlivněn materiálem. Proto je výběr materiálu tak důležitý. Použití laků mimo tradiční barevné spektrum – žlutá, hnědá, červená, jsou jen výstřelky sloužící ke zviditelnění hráče a přiblížení klasické hudby širšímu publiku. S tím ale žádný problém nemám, jsou a zůstanou to jen excesy a nelze to nazvat módním trendem.
Jak dlouho obvykle trvá vyrobit jedny housle a jak spolupracujete s hudebníky, abyste vytvořil nástroj, který vyhovuje jejich potřebám?
Na jeden mistrovský nástroj je třeba cca 250 hodin práce. Každý nástroj je stavěný od počátku pro konkrétního zákazníka, který může vznést určité požadavky, které jsou pro mne přijatelné a přípustné. Je to například použití modelu, již zmíněný odstín laku, nebo třeba užší krk s hmatníkem, ale vždy jen do hranice, která je pro mne nepřekročitelná. Vybrat si může struny ale i použitou sadu kolíků se struníkem. Jsou ebenové, palisandrové či zimostrázové. Možná zde se dá mluvit o trendech.
Jak dlouho se vaše dílna podílí na Kocianově houslové soutěži a v čem spočívá vaše spolupráce?
KHS podporujeme již celá desetiletí a moje přítomnost je tradiční. Vždy se velice těším. Je to moje srdcovka. Ty děcka jsou úžasná a člověk tu nabere spoustu energie. Před lety jsem věnoval laureátu soutěže svůj nový mistrovský nástroj – dračí housle. Získala je malá Číňanka z Kanady. Vzhledem k tomu znaku draka na houslích to pro ni bylo velmi symbolické. Tento model podpory je však pro mne neopakovatelný, protože to jsou až dva měsíce mé práce. Proto jsme letos připravili pro nejlepší české účastníky možnost zapůjčení mistrovského nástroje z naší dílny. Do budoucna se chystám postavit pro tento účel speciální mistrovský nástroj, který bude nějakým způsobem odkazovat na Mistra Kociana. Ten by měl být vždy nabídnut k užívání některému českému účastníku na dobu jednoho roku.
Budou na letošní Kociánce slyšet housle z vaší dílny?
Hned mě napadá v podstatě raritní záležitost. Pro svého vnuka Adama jsem před lety postavil skutečný mistrovský nástroj půlové velikosti. V kategorii mistrovských houslí bez manufakturního přispění se staví malé housle jen vzácně. Je to měsíc až dva práce na krátkou dobu užívání. Talentované a citlivé dítě však takový nástroj ocení. Na tyto půlové mistrovské housle bude hrát Vítek Langášek, tuším ve 2. kategorii, kterému jsem je s důvěrou zapůjčil.
(AK)