V letošní sestavě jste jednoznačně nejzkušenější, změnilo se z vašeho pohledu hodně?
Když jsem na Kocianku začala jezdit, zažila jsem jako předsedu poroty pana profesora Ivana Štrause. Pak Pavla Hůlu po celou dobu jeho působení. Nyní pod vedením Pavla Šporcla jsem zde poprvé, loni byla sestava poroty jiná, což je myslím prospěšné. I Pavel Hůla obměňoval alespoň jednoho člena, aby byla v porotě rotace. Jde i o pocit účastníků, aby si v případě neúspěchu nemysleli, že je porota nemá ráda.
Nejde spíš o rodiče než malé soutěžící?
Rodiče to prožívají určitě víc než samotné děti. A nejvíc kantoři! Měli bychom chápat, že už jen výběrem repertoáru je Kocianka soutěž budoucích profesionálů, speciálně v nejvyšší kategorii.
Stačí se podívat do listiny vítězů.
Ale najdete i takové, o kterých za pár let nevíte, to se ale stává i na velkých soutěžích. Třeba v Montrealu, kam jezdil můj tatínek, dostal světově proslulý houslista Gidon Kremer druhou cenu, ale o vítězi pak už nikdo nikdy neslyšel. Ale to jsou takové hříčky života.
Ještě zpátky k osobám posledních tří předsedů poroty soutěže, jací byli?
Každý byl svým založením jiný, musím říct, že různými způsoby se projevovala jejich nesmírná vstřícnost. Stalo se třeba, že někdo pochopil špatně zápis povinné skladby, zvolil neodpovídající detail a Ivan Štraus dal možnost, aby se dotyčný prezentoval ještě jednou. Velká empatie vůči dětem! Pavel Hůla zase s obrovskou trpělivostí konverzoval s pedagogy a rodiči. Pavel Šporcl se objevil v posledních letech a začal dělat garanta soutěže, komunikoval s dětmi. Když nás Pavel Hůla bohužel opustil, tak bylo naprosto logické, že se Pavel Šporcl vedení poroty ujme.
Je to velmi závazná, možná trochu nevděčná funkce, ne?
Když hodnotíte děti od osmi do deseti let, nejradši byste dal medaili a první místo všem. Třeba letos jejich povinná skladba od Martinů nebyla snadná, je to oříšek pro kantory a také klavíristy, kteří se na pódiu tak často nepohybují.
S výjimkou Martiny Hájkové!
Když dostane houslista okno a přeskočí tři takty, tak ona jede s ním, že tam není ani jediná nota prodlevy. Navíc jako dítě školou povinné hrála Martina na housle, ona umí odečítat ze smyčce začátky a konce, když přijdou jindy, než by měly.
Co říkáte dosavadnímu průběhu letošní soutěže?
Je naprosto skvělá, i povinné skladby si děti připravují neuvěřitelně, rozhodují malé nuance. U dvoukolové soutěže můžeme vybírat nejlepší z dobrých. A musím k tomu říct jednu důležitou věc. V době, kdy mají děti všemožná pokušení různých her, televize, sociálních sítí, přijde mi jako zázrak, co tady slyšíte. Tyhle děti evidentně také hrají hry, ale tráví čas u nástroje. Očekávala bych, že takové zanícení bude spíše slábnout.
Jenže to se neděje.
Vždy se tady objeví dva nebo tři zjevy, které jsou naprostá bomba, jak my říkáme. Úplně nás uzemní, i když třeba medaili nakonec nedostanou.
A už tady pro vás nějaká bomba letos vybouchla? Nemusíte jmenovat.
Ano. Probíhala jednokolová první kategorie, kde byly některé děti úplně neuvěřitelné. V ostatních kategoriích je pár lidí, na které jsem se těšila. A těším se samozřejmě na druhé kolo čtvrté kategorie.
Bezmála padesátka účastníků je ideální?
Uvítali bychom co nejvíce českých účastníků, aby měli možnost porovnání se zahraničními. Je úžasné, že sem přijedou soutěžící z Mongolska, Japonska a dalších vzdálených zemí. Výpravy mongolských dětí, které vystupují v krásných šatech, svědčí o tom, že Kocianova soutěž je něčím unikátní. Je do 16 let, je mimořádně náročná, má vysoce odbornou porotu. Kocian je významné jméno, jeho skladby můžeme využít jako povinné.
Po vašem boku na Pražské konzervatoři i v Českém triu je Miroslav Petráš, předseda poroty další z našich soutěží – Heranovy. Bavíte se spolu o Kociance a Herance?
Samozřejmě. Minulý rok jsem měla v porotě i švagra Mikaela Ericsson, skvělého cellistu a vítěze Pražského jara. I od něho jsem o soutěži slyšela, my se bavíme o muzice pořád! Laureátku Heranky z minulého roku znám, studuje u nás. A tím bychom se mohli dostat k pozici Kocianovy i Heranovy soutěže na Pražské konzervatoři.
To by nás zajímalo….
Je to zamotané tím, že k nám jdou děti za chvilku šestnáctileté. Dostanete dobré studenty, kteří na sobě ale potřebují pracovat. Třeba teď mám v ročníku šikovnou dívku, na Kocianku se těšila, začala cvičit povinného Ondříčka. Jenže…
Jenže?
Pravou ruku jsme museli opravit, něco v levé, malinko se nám to zabrzdilo. Řekla jsem jí to jasně: „Jsi v klíčovém období, když ti ruce předělám, budeš mít vystaráno. Anebo tam pojedeš vybavená tím, co máš, riskuješ vypadnutí v prvním kole a ztratíme půlrok času. Co se týče Pražské konzervatoře – není problém, když jde na Kocianku člověk, který tady byl několikrát, je ostřílený soutěžemi. To je třeba případ Milana Kostelence.
Ten by přeci v Ústí nemohl chybět, nebo ano?
U nás je v prvním ročníku a nedovede si představit, že by na Kocianku nejel. Roste se soutěží, pro lidi, jako je on, je tahle soutěž naprosto ideální. Ve čtvrté kategorii je velká konkurence.
Navíc nikdy nevíte, kdo přijede ze zahraničí, viďte?
Přesně tak. Na základě povinné skladby vyberete, ale někdo se ji třeba jen naučí, chce projít. A ta největší bomba vybouchne ve chvíli, kdy zahraje volný repertoár.
Láme se tedy pomyslný chléb až ve druhém kole?
Jasně. Udílejí se ocenění za nejlepší interpretaci povinných skladeb, ale konečné rozdělení cen vychází z diskuse. Na porotě, jejím předsedovi je, aby dali návrh, o kterém se hlasuje.
Vedete oddělení smyčců, tedy housle, violy, violoncella, kontrabasy. Dále pak také harfy. U přijímacích zkoušek máte z čeho vybírat?
Nastěstí ano, máme. I když přihlášených není závratné číslo, ve srovnání třeba s herectvím, naše adepty už zpravidla ze soutěží známe. Chtějí odmalička, žádné já to zkusím.
I zájemců o harfu máte dostatek, nejsou nedostatkovým zbožím?
Je to takhle. V každém oboru máme v povědomí dobré kantory na základních uměleckých školách. Ale málo se to zdůrazňuje, jak moc jsou klíčoví pro člověka, který se na nástroj učí! Na konzervatoři jsem měla spolužačku výbornou harfistku, to tam ještě učil legendární pan profesor Patras. Harfista České filharmonie a úžasný člověk. Moje spolužačka je dnes renomovanou pedagožkou na základní umělecké škole. Nevím, jak se jí to daří, ale její líheň je tak úžasná, že si snad nepamatuji přijímací zkoušky, kde by od ní někdo nebyl. 21.00
V ročníku jich tedy nakonec studuje kolik?
Zpravidla dva. Potřebujeme je do orchestru, máme je rádi v komorní hře. Mladé se daří nacházet právě díky pedagogům, které jsem zmiňovala. Navíc Lydie Härtelová, která u nás vyučuje, je skvělá harfistka a muzikantsky osvícený člověk. Kateřina Englichová učí několik posledních let, obě jsou výborné, baví je to, perfektně znají repertoár. Takže i na komorní hru se studenti hrnou, aby si mohli s harfou zahrát.
Zaregistroval jsem, že nemálo vyučujících hudební a také výtvarné výchovy se vymezuje proti plánovaným změnám výuky na prvním stupni, nemáte z nich též obavy? Nemůže to negativně ovlivnit budoucí mladou krev, kterou konzervatoře potřebují?
Žijeme v době informačních technologií a říká se, co všechno budou řídit stroje. Já myslím, že pokud to tak bude, pak bychom si na kulturu a umění měli najít čas. Nerada bych, aby se ve školství udělaly takové boty, že bychom ve finále vzpomínali na doby socialismu, kdy se zakládaly kluby přátel hudby a základní umělecké školy. Založila se tradice, která ve světě nemá obdoby.
Skutečně?
No jistě, mluvíme o tom s kolegy z poroty. Tak třeba v Německu? Tam jsou speciální školy pro talentované děti, jinak si všichni tvrdě platí soukromé hodiny. To není jako tady, kde se zapíší do základní umělecké školy a pak si říkali, kolik peněz je dva a půl tisíce za pololetí.
U nás v korunách, v Německu v eurech?
Přesně tak! A my jste teď v situaci, kdy bychom si měli pěstovat podhoubí. Ne profíků, ale lidí, co budou na koncerty chodit, vodit na ně své děti. Že je to balzám na duši, o tom není sporu. Hudba není koníček pro horních deset tisíc. Důležité je, aby lidé vhodnou formou nakoukli do výtvarného i hudebního umění. Ne že se budou učit životopis Smetany, ale že si ho někdy poslechnou.