Máme doma kompletní smy
čcový kvartet!
Mezi partnery Kocianova Ústí náleží i místní katolická farnost, kostel Nanebevzetí Panny Marie každoročně hostí jeden z festivalových koncertů. Dlouhá léta jej uváděl děkan Vladislav Brokeš, jeho nástupce má ovšem k festivalu i soutěži minimálně stejně blízko. Kněz Jan Pitřinec je totiž sám zdatným houslistou a na Ústí má vzpomínky už z dětství. „Jednou jsme tady byli s orchestrem právě na soutěži zušek. Vybavil jsem si to ve chvíli, kdy jsem šel v září kolem hudební školy a říkám si aha, tady už jsem vlastně byl!“ vzpomíná duchovní, kterého častěji než Velebný pane oslovují prostě Jendo.
V Ústí jste něco přes půl roku, dá se za takovou dobu poznat prostředí i lidé?
Dá i nedá. Na jednu stranu mám pocit, že se v hrubých rysech začínám orientovat. Že lidi ve farnosti trochu znám a zvládnu si je zasadit do rodinných vztahů. Trošičku poznávám i lidi z města, město a jeho okolí jako takové. Jsem rád za pomoc kaplanů Jindřicha s Vítkem i naší pastorační asistentky Veroniky.
Dostal jste od vašeho předchůdce Vládi Brokeše nějaké dobře míněné rady?
Za to jsem velmi vděčný, s Vláďou jsme byli v kontaktu hned poté, co jsem se ještě v Římě dověděl, že půjdu do Ústí. Hned o loňských Velikonocích jsem se za ním zastavil, několikrát jsme si povídali a snažil se mi farnost představit.
Ústí je nejen díky Kocianovi městem se silnou hudební tradicí, vy sám na housle od mala hrajete. Jaké byly vaše první hudební krůčky?
Moje cesta byla vlastně velmi jednoduchá. V první třídě začal hrát na housle starší brácha. Já byl o dva roky mladší a tak dlouho jsem otravoval rodiče, že asi za dva měsíce jsem v pěti letech začal hrát taky. Po roce jsme přešli s bráchou v zušce pod křídla pana učitele Jiřího Kábrta, což je člověk, který má nesmírné zásluhy o smyčcové oddělení červenokostelecké zušky.
Vzpomínám si, že z Červeného Kostelce pochází řada kněží, tedy i muzikantů?
Dnes je v něm díky panu Kábrtovi tolik houslistů, violistů, cellistů, hráčů na kontrabas. On převzal a rozvíjel orchestr, zároveň je sbormistrem chrámového sboru. Od pěti let jsem chodil k němu, na individuální hodiny až do maturity. Kromě sólové hry jsem se věnoval komořině, orchestru. Jen jsem vždycky z duše neměl rád hodiny hudební nauky. (směje se)
Hudba a duchovno šlo tedy ve vašem případě ruku v ruce?
Měli jsme skvělou partu, byla propojená s farností. Zkoušeli jsme v pátek večer a pak skoro všichni šli společně do kostela i s naším učitelem. Hudba se snoubila se školou a farností, zároveň jsme skautovali.
Housle u vás doma zněly často, nebyla to od rodičů v prvních letech tak trochu oběť?
Máme doma kompletní smyčcový kvartet! Starší brácha postupně přešel na violu, já a mladší ségra hrajeme na housle a mladší brácha na cello. Od rodičů to oběť jistě byla, zvlášť od taťky. Mamka s námi nejdřív cvičila, ale potom jsme už spíš cvičili sami a ona nás jen občas zkontrolovala.
O Ústí a Kocianově hudební tradici jste už tehdy věděl?
Jednou jsme tady byli s orchestrem právě na soutěži zušek. Mimochodem je to rok zpátky, co náš orchestr v kategorii komorních vyhrál celostátní kolo! Moje jediná vzpomínka je, že jsme tady tehdy hráli, a vybavil jsem si ji ve chvíli, kdy jsem šel v září kolem hudební školy a říkám si aha, tady už jsem vlastně byl!“
Před příchodem do Ústí za sebou máte dvě hudební štace – Litomyšl a Řím. Zastavím se nejprve u italské hudební zkušenosti, jaká byla?
Co se týká Říma, tam jsem studoval teologii na papežské lateránské univerzitě, pak už jako kněz dva roky morální teologii na Alfonsianě. S tím se pojí, že jsem pět let žil v české papežské koleji Nepomucenum. Hudba samozřejmě byla vždy v liturgii nějakým způsobem přítomna. Se dvěma kamarády jsme také často doprovázeli na nástroje a zároveň skládali a upravovali písňová pásma.
A co hudba při mších?
První zjištění bylo, že v běžných kostelích v Římě a Itálii obecně hudební úroveň při liturgii nic moc. Nebudu-li počítat svatopetrskou baziliku. U nás je hudebnost na úplně jiné úrovni, opravdu se zpívá, hraje, tam mnohem méně. Řím byl pro mě spojen s poznáním opery. Navštívil jsem největší operní dům, vyslechl Puccinniho Toscu. A pak jsme tam slyšeli také Rusalku v podání ruského souboru.
Když mluvíte o opeře, v Litomyšli jste se musel cítit jako doma.
Až na to, že když o tom přemýšlím… na Smetanově Litomyšli jsem byl mnohokrát na různých programech a koncertech, ale na opeře všeho všudy jednou. Je pravda, že jsou mi bližší symfonické či sólové skladby.
A pokud vezmete housle do ruky, tedy jakého autora, období máte nejraději?
Nejvíc jsem se asi nahrál baroka, na druhou stranu mám velmi rád období romantismu. Třeba právě Dvořák a Smetana jsou skladatelé, jejichž tvorba se mi neskutečně líbí. Novosvětskou, Slovanské tance nebo Mou vlast mohu poslouchat znova a znova. Tím se znova vracíme k Litomyšli, jeden z největších hudebních zážitků mám spojený právě s Litomyšlí a provedením Dvořákových děl Českou filharmonií v prostředí zámku s nádhernou akustikou.
Ústecká farnost má velkou hudební tradici, její schola existuje nepřetržitě 230 let. Je to v litomyšlském společenství podobné?
V tuto chvíli Ústí mírně vede, sbor je pravidelný, zkouší každý týden, pravidelně doprovázejí liturgii. To je velká zásluha Cilky Pecháčkové a všech členů Cecilské hudební jednoty. V Litomyšli, kam jsem přišel v roce 2016, se o hudební dění ve farnosti hodně zasloužil Petr Jiříček, učitel a zároveň skladatel. Prováděli jsme jeho mši v tónině As Dur pro mě velmi veselé.
Potřebuje farnost svůj sbor a obecně hudební doprovod mše?
Je to naprosto zásadní. Už svatý Augustin v 5. století říkal, že kdo zpívá, dvakrát se modlí. Liturgická hudba, zpěv dokáže v modlitbě opravdu velmi pomoct. Krásu a důstojnost liturgie nesmírně pozvedá. Hudba je něco, co opravdu obohacuje naše prožívání společné modlitby, pomáhá dotýkat se více smysly a způsoby. Díky hudbě můžeme více zapojit naše city, emoce. Je to podstatná součást liturgie. Přijdou chvíle, kdy člověku v břiše začnou šimrat motýli, hudba tuhle schopnost prostě má.
Letos jste si v Ústí premiérově zazpíval pašije, konkrétně roli Krista, působíte i jako zdatný zpěvák.
Za možnost zpívaných pašijí ve vícehlasém provedení se sborem jsem moc rád. Zároveň mám pocit, že se nás takto zhudebněný příběh ukřižování Ježíše Krista může ještě víc dotknout. Po hudební stránce to byla taky výzva, protože rozhodně nejsem bas a role Ježíše je psána právě pro něj. Celou dobu jsem se modlil, abychom nespadli dolů, abych to vyzpíval. (směje se)
Jeden z festivalových koncertů Kocianova Ústí bude hostit právě zdejší kostel, ostatně sám Kocian zde často účinkoval. Spolupráce farnosti a hudebního festivalu vám dává smysl?
Určitě. Kladů je mnoho, zápory prakticky žádné. Hudba nás nutí k zamyšlení, pozvedá ducha člověka. Umění je jedním ze způsobů, jak se může otvírat společnosti mimo farnost. Je to způsob jedinečné spolupráce výhodné pro všechny nikoliv ve smyslu marketingu, že z toho něco budu mít.
Na středečním koncertu vás uvidíme?
Rozhodně tady budu a jsem zvědavý na růžencové sonáty ve varhanním doprovodu pana profesora Tůmy. Zároveň budu se všemi, kdo zdejší nástroj znají, trnout, aby nám tam něco nezůstalo viset.
Jak to myslíte?
Varhany fungují dobře, ale potřebovaly by generálku. A když se na ně hraje déle a intenzivně, občas tam něco viset zůstane. Při mši se to dá zakamuflovat jednoduše, při koncertě nevím. (směje se)
Stihnete se aspoň na chvíli zastavit na soutěži? Třeba porovnat výkony těch nejmladších s tím, jak jste jako malý hrál vy.
Doufám, že alespoň na chvíli, určitě bych rád. A moc by mě zajímalo, co mají soutěžící v repertoáru, nakolik bude obsahovat klasická díla a naopak modernu.