Před rokem slavil Petr Matěják triumf svého svěřence, letos výkony soutěžících hodnotí
Za chvilku uplyne rok, co dal naplno průchod emocím. V sále ústecké ZUŠ totiž v pátek večer vyhlásili za laureáta 65. Kocianovy houslové soutěže jeho žáka Milana Kostelence. „Když vyhrál, měl jsem v očích slzy. Bylo to obrovské zadostiučinění,“ popisuje silný moment Petr Matěják, který letos zasedl mezi porotci. V případě posledního vítěze a jeho učitele však jde o mnohem hlubší vztah, který začal už v době, kdy bylo budoucí hvězdičce Kocianky teprve pět let. Nabízíme vám další silný příběh, který Kocianova soutěž sice přímo nenapsala, ale hrála v něm velikou roli.
Slavit po závěrečném vyhlašování? To u Matějákových dobře znají. Přesně před dvaceti lety totiž soutěž opanoval Petr (mladší) a stal se v pořadí 39. Kocianovým nástupcem. Stejně jako u řady dalších českých laureátů bylo vítězství impulzem k dalšímu úsilí a ve finále profesionální kariéře. Uznávaný pedagog z Liberce věří, že podobně by tomu mohlo být u nyní sedmnáctiletého talenta. Tím spíš, že trpělivě sbíral dílčí úspěchy a dokázal se popasovat s tím, že mu nejvyšší ocenění před dvěma lety těsně uteklo. „Hrál taky krásně, Čajkovského, ale ještě tam byly nějaké věci, které se daly dotáhnout,“ hodnotí s odstupem Matěják a dodává: „Když jsme loni dělali Ernsta, už jsme čekali, že titul musí přijít…teď, nebo už nikdy! Ani věkově to nešlo jinak, byla to jeho poslední účast. Naštěstí uspěl. Už když dohrál, byl jsem naměkko.“
K doplnění kontextu: Ernstova „Poslední růže léta“ je považována za jeden z vůbec nejnáročnějších opusů pro housle. A Milan Kostelenec, který nezapře ducha sportovce, si „naložil“ na poslední Kocianku co nejvíc. Toužil po úspěchu a chodit pro rady měl kam. Vždyť Matějákův syn uspěl v Ústí před dvaceti lety právě s touto skladbou. „Použili jsme stejné prstoklady jako pro mého syna. Mít Růži v repertoáru je prestiž, nezahraje ji jen tak nějaký houslista,“ přemítá uznávaný pedagog.
A když mluví o posledním laureátovi, kterého nyní zdokonaluje spolu s profesorem Pražské konzervatoře Jiřím Fišerem, zaujme mnohé. Třeba jak upřímně o jejich vztahu hovoří. „Dal jsem mu veškeré vědomosti, nedělal rozdíly mezi svým synem a jím. Řekl jsem mu všechna houslová tajemství, speciální záležitosti, které vedou k úspěchu. To všechno ode mě Milan ví a já jsem za to rád. Někdo musí pokračovat,“ zaobírá se myšlenkami na budoucnost české houslové školy.
Koncertní mistr liberecké Opery nepochybuje o tom, že může jeho následovník mít ty nejvyšší ambice. Cesta špičkového umělce je ale dlouhá, trnitá a často nejistá. „Záleží na Milanovi, našlápnuto má hodně vysoko. Samozřejmě musí vydržet spoustu věcí, spousta práce je před ním. Ale když to zvládne, myslím, že má velmi zajímavou budoucnost,“ míní Matěják, který proměnu svého svěřence vnímá, když říká: „Samozřejmě se mění, což je dobře. Působí na něj pan profesor, okolí, setkává se s kolegy, kteří jsou taky výborní. I koncerty, které odehraje, to vše ho tvaruje.“
Dílčím krokem ve vývoji bylo určitě i čtvrteční vystoupení v Roškotově divadle, kde posledního laureáta doprovázeli pardubičtí filharmonici. Wieniawského koncert má řadu úskalí, na než se hlavní protagonista musel pečlivě připravit. „Milan studoval mimo jiné nahrávku mého syna, která je skvělá. Některé věci mohl odpozorovat, další jsem mu poradil,“ nechává nahlédnout Petr Matěják do „rodinné laboratoře“.
Letos na druhé straně
Během povídání krátce po vyhlášení výsledků 1. kategorie samozřejmě nelze pominout novou roli, kterou úspěšný „trenér laureátů“ má. Letos je jedním z těch, kteří 58. v pořadí vybírá. Svou práci bere maximálně zodpovědně. „Práce porotce je vždycky náročná, chceme dětem dát to nejlepší, hodnocení má být odrazem jejich hraní. Píšu si hodně poznámek, abych byl schopen, při vysokém počtu soutěžících, správně bodovat. Samozřejmě se musíme stále koncentrovat, udržet pozornost,“ připouští nelehký úděl arbitra těsně poté, co bylo vyhlášeno pořadí jednadvaceti nejmladších. „Teď si budu půl roku pamatovat děti, které tu hrály,“ přidává s humorem.
Ze své pozice špičkového houslisty a renomovaného pedagoga pak vidí skutečnost, kterou si řada lidí v Ústí ke své škodě ani neuvědomuje. A sice, že zdejší houslová soutěž není jen jednou z mnoha. „Kocianka je opravdu klenot. Tak dlouhá tradice bez přerušení je vzácností. Jezdí sem lidi opravdu z celého světa. Myslím, že i pro město je to velmi zajímavé. Vždyť Ústí nad Orlicí znají v Mongolsku, Japonsku, Americe. Přitom možná kolikrát neznají ani Prahu!“ přidává na závěr paradox.